Kdo řídí americkou politiku?

napsal(a) Lawrence Kadish

28. října 2021

Překlad původního textu: Who Is Directing American Policy?

Překlad: Radomír Bobek

Snímky našich zoufalých afghánských spojenců, kteří žadoní o záchranu, zatímco jejich národ upadá do temnoty Tálibánu, se natrvalo zapíší do odkazu Bidenovy vlády. Stejně tak jako děti, které zoufalí rodiče předávají do náruče příslušníků americké námořní pěchoty, více než 800 lidí namačkaných v odlétajícím transportním letadle Boeing C-17 Globemaster a Tálibán, který bije a bičuje ty, kdo se snaží dostat na kábulské letiště.

Bidenova administrativa byla armádními veliteli a představiteli zpravodajských služeb opakovaně informována, že pokud jednostranně stáhne americké jednotky, tak se situace změní v noční můru. Prezident Joe Biden ignoroval všechny odborné rady, poznatky a pokyny a svým rozkazem způsobil srdceryvnou spoušť. Dokázal to, že neuspořádaná evakuace Dunkerku za 2. světové války vypadá vedle kábulského chaosu jako precizní vojenská operace.

Jak to mohl udělat? Pro ty, kdo tyto podvodníky, našeptávače a "poradce", pohybující se kolem této administrativy, sledují, to nebylo žádné překvapení. V lobbistech majících přístup do Bílého domu, by poznali tytéž spekulanty, kterým se tak skvěle dařilo během Obamovy vlády. Lze tušit, že jde o velmi uzavřený svět.

Co si například musí myslet předseda Nejvyššího soudu USA John Roberts? Jeho soud se přes veškerou snahu soudce Clarence Thomase odmítl dokonce i zabývat obviněními z podvodů v průběhu prezidentských voleb. Máme to považovat za rezignaci na odpovědnost soudního systému? Toto soudní rozhodnutí zajistilo Bidenovo prezidentství, jehož výsledkem je krom jiných selhání i tragédie, která se odehrává v Afghánistánu.

Je hořkou ironií, že Biden takto jedná v předvečer 20. výročí útoků na Spojené státy z 11. září 2001. ISIS a Al-Káida již bezpochyby hovoří o tom, že by chtěly obnovit svou přítomnost v Afghánistánu podrobeném Tálibánem. Pokud nemá Biden žádné humanitární obavy o ty Afghánce, kteří uvěřili americkým slibům, že budou evakuováni, pokud se události zvrtnou, co si potom mají myslet jeho američtí spoluobčané, kteří si až příliš dobře pamatují události z 11. září 2001? Dovolte mi citovat jednoho mého přítele, který onoho strašného rána sloužil jako záchranář a poté bojoval jako mariňák ve válce proti terorismu:

Dlouho jsem o tom všem mlčel. Mám několik pro mě osobně důležitých fotografií z událostí posledních 20 let. První fotografie je z budovy American Express z 12. září 2001. Byl jsem záchranářem v New Yorku a 11. září 2001 jsem byl jedním z prvních záchranářů u Světového obchodního centra (World Trade Center, WTC)... ošetřil jsem tam více popálených lidí, než jsem kdy zažil, všechny jsme ošetřili a označili.

"Jak ráno postupovalo, a budovy se hroutily, dostal jsem se do budovy AMEX, která byla zasažena pádem severní věže. Byl jsem sražen na zem a několik minut jsem byl v bezvědomí. Pak jsem přišel k sobě a vstal jsem. Omámený jsem se rozhlédl kolem sebe a byl jsem sám... všude bylo plno šedého prachu, za chvíli se přede mnou objevili lidé. První člověk, kterého jsem potkal, byl mladý hasič z Newyorského hasičského sboru. Zeptal jsem se ho, jestli je v pořádku, byl hysterický... říkal, že jeho žena se nacházela v budově... sevřelo se mi srdce... Hned poté přišlo několik dalších hasičů. Jeden z nich byl velitel. Zeptal jsem se jich, jestli něco nepotřebují. Do jednoho, jako typičtí hasiči z Newyorského hasičského sboru řekli, že je všechno v pořádku... Zeptal jsem se velitele, kde má svoje muže... podíval se na mě mrtvolným pohledem a řekl: 'Já už žádné muže nemám'... Moje odpověď byla 'toto jsou teď tví muži'... přikývl, shromáždil je a odešel zpátky do toho pekla."

"Naživu jsem zůstal jen díky budově AMEXu. Moc si toho nepamatuji, ale byl jsem na ulici a pak mi někdo řekl, abych utíkal... Slyšel jsem rachot a věděl jsem, že je zle. Jako mnoho jiných jsem utekl. Měl jsem štěstí. Mnozí ho neměli. Vzpomínám si, že jsem tehdy našel utrženou nohu, ruku... nějakou část těla... nevím. Nakonec jsem ztratil parťačku ze Záchranného týmu č. 4... mou starou parťačku z Bronxu jménem Yamel Marino... a kluky, se kterými jsem byl pár hodin předtím na boxu... ale zpátky k Yamel... svobodné matce osmiletého dítěte a světici. Když jsme ji našli, na první pohled vypadala téměř nezraněná, nechci to dál rozebírat... je to noční můra. Pracoval jsem v té oblasti, dokud mě armáda nepovolala zpět do aktivní služby... Byla to pro mě úleva... Nejsem si jistý, kolik bych toho ještě snesl... Ti chlapi jsou větší machři než já."

"Do Afghánistánu jsem se dostal v roce 2002. Původně jsem sloužil u námořní pěchoty a dobrovolně jsem se do ní vrátil. Opravoval jsem letadla KC-130, byl jsem členem posádky letadla a létal jsem na mise... převážel vězně, odstraňoval sutiny atd.... odsloužil jsem si svoje a byl jsem propuštěn."

"Veškeré naše úsilí v Afghánistánu bylo administrativou naprosto katastrofálně obráceno vniveč... ať na to nahlížíte z jakéhokoliv úhlu... vina je jednoznačně na straně stávajícího prezidenta. Vyzývám kohokoliv, ať si o tom se mnou popovídá. Připravte si ty nejlepší argumenty, protože já to sleduji už více než 20 let."

"My veteráni z válek v Iráku a Afghánistánu jsme to neprohráli... prohrála to naše vláda. Přátelé, hlavu vzhůru... všechny boje jsme vyhráli. Porazili jsme je na celé čáře. Dělali jsme svou práci a všech úkolů jsme se zhostili se ctí... nakonec ano... naše vláda to prohrála za nás... ale zatímco většina Američanů byla na nákupech, my jsme v tom byli až po krk, trávili jsme tam náš čas a prolévali krev. Vidím to takto... 11. září 2001 jsme ztratili asi 3000 lidí... 343 příslušníků Newyorského hasičského sboru... mé širší rodiny... poslední obětí byl příslušník Newyorského hasičského sboru, americký mariňák Chris Slutman. Oba jsme se ve stejný den v roce 2005 znovu přihlásili, abychom 'udělali víc'. A pak taková rána přímo na solar. Diskutujte se mnou nebo si mě smažte z přátel... pokud jste tohoto klauna volili... tak za tuto porážku zodpovídáte i vy. Dostalo mě video, na kterém matka hodila své novorozeně mariňákům, kteří stáli na zdi... Málem jsem se pozvracel... ale tohle všechno jde přímo na vrub člověku, který teď sedí v Bílém domě... a to i v případě, že o tom neví."

Tento poslední postřeh – jsem hrdý na to, že znám jeho autora – odhaluje to, nad čím si mnozí z nás lámou hlavu. Tento prezident dělá strašlivě chybná rozhodnutí, za která ho historie a americký lid povolají k zodpovědnosti. A pokud to není Biden, kdo řídí americkou domácí a zahraniční politiku, tak kdo ji tedy řídí?

Lawrence Kadish je členem správní rady Gatestone Institute.

Zbigniew Brzezinski - Zničili sme ZSSR, zničíme aj Rusko

alebo hlavný omyl ideológa rozpadu ZSSR

Daria Aslamovová, Alexander Grišin


Zbigniew Brzezinski sa nedávno dožil 85 rokov. Korešpondenti Komsomoľskej Pravdy Daria Aslamovová a Alexander Grišin si v nedávno uverejnenom článku zaspomínali na hlavné víťazstva a prehry jedného z najznámejších „nepriateľov Moskvy“.


Antikomunista? Áno, no na viac aj rusofób

Jeho rusofóbstvo má dávne rodinné korene. Otec – Tadeusz Brzezinski (odkaz na wikipediitu: http://en.wikipedia.org/wiki/Tadeusz_Brzeziński ) bol diplomatom ešte onoho „Pánskeho“ Poľska a presvedčeným spojencom Hitlera proti ZSSR. Podľa mnohých svedectiev menovite Zbigniewov otec, ktorý v roku 1938 pracoval v Moskve, silne podporoval odmietnutie umožniť priechod sovietskych vojsk cez Poľsko na pomoc Prahe po Mníchovskej dohode a po vydaní Československa Hitlerovi.


Súčasne si vtedy Poľsko odhrýzlo nemalú kus územia od rozdeleného štátu. Je prekvapujúce, že manželka Zbigniewa Emília, příbuzná nacistami zvrhnutého prezidenta Československa Beneša, zdieľala rusofóbne postoje svojho manžela.


„Železný Zbigniew“, ako nazvali Brzezinského, zohral významnú úlohu v americkej zahraničnej politike v druhej polovici 20. storočia a na začiatku 21. storočia. Postačí pripomenúť, že jako profesor formoval postoje a názory svojich študentiek Madeleine Albrightovej a Condoleezze Riceovej, ktoré sa neskôr stali ministerkami zahraničných vecí Spojených štátov amerických.


Zaoberal sa aj Latinskou Amerikou, Blizkým Východom, no najviac zo všetkého hlavným nepriateľom Spojených štátov amerických (SŠA) – ZSSR.


Triumfátor

Menovite Brzezinski sa stal autorom tej americkej doktríny o vzťahu k ZSSR, ktorú je možné charakterizovať krátkym slovným spojením „uštvať ako koňa“. Vrchol svojej aktivity dosiahol za vlády prezidenta Jimmiho Cartera , ktorý z neho urobil svojho poradcu pre otázky národnej bezpečnosti. V roku 1998 sa Brzezinski priznal: „Carter podpísal prvú direktívu o tajnej pomoci protivníkom prosovietského režimu v Kábule 3. júla 1979“. A na otázku novinára (v tom čase už Taliban dominoval v Afganistane, no Al-Kájda ešte nezhodila veže WTC v NY), či nie je nebezpečné dodávať zbrane Bin Ládinovi, Brzezinski odsekol: „Táto tajná operácia bola výbornou myšlienkou. Jej cieľom bolo zatiahnuť Rusov do afgánskej pasce a vy chcete, aby som to ľutoval?... Čo je dôležitejšie z hľadiska svetovej histórie – Taliban alebo rozpad sovietskeho impéria?“


Momentom jeho triumfu sa stal rozpad ZSSR. Brzezinski prognózoval budúcnosť ZSSR ešte v roku 1988, konkrétne takto: „Dlhodobé neporiadky zatiaľ nevedúce k potrebným výsledkom... ďalšie ústupky a nepremyslené zmeny... reformy v ekonomike pravdepodobne zbavia sovietskych pracujúcich hlavných výhod, konkrétne zamestnanosti a stabilnej mzdy... zrod nacionálnych a regionálnych konfliktov uprostred národov ZSSR, vzrast separatistických hnutí“. Ako vidíte, všetko je popísané veľmi presne.

Rusko – neúspech


Nástupníckemu štátu ZSSR prisúdil Brzezinski veľmi špecifickú budúcnosť – vazala SŠA, ktorého veľkým šťastím je už tá skutočnosť, že mu vyššia moc dovolila vôbec existovať na svete. Dokonca, podľa Brzezinského stratégie sa malo Rusko rozpadnúť na niekoľko malých štátikov.


Tým, ktorí s tým nesúhlasili, americký politechnológ hrozil celkom jednoznačne: „Zničili sme ZSSR, zničíme aj Rusko... Rusko – to je celkom zbytočný štát... Je to porazená mocnosť. Prehrala zápas titanov. A hovoriť, že to nebolo Rusko, ale Sovietsky zväz, znamená únik od reality. Bolo to Rusko, ktoré sa nazývalo Sovietskym zväzom. Ono vyzvalo na súboj Ameriku. A bolo porazené. Teraz nie je vhodné prikrmovať ilúzie o veľmocenskej pozícii Ruska. Treba každého odradiť od takéhoto spôsobu myslenia... Rusko bude roztrieštené a pod dozorom.“ No skutočnou témou zahraničnej politiky Spojených štátov sa stal nasledujúci výrok Brzezinského:

„Nový svetový poriadok pod hegemóniou Spojených štátov amerických bude vytvorený proti Rusku, na účet Ruska a na ruinách Ruska“.


A spočiatku išlo všetko podľa týchto receptov. V plnej miere aspoň tak dlho, pokým bol pri moci Jeľcyn. Boli to časy šokovej terapie a „slobody“ („berte si toľko slobody, koľko len unesiete“).


Lenže potom, od leta 2000 „Brzezinského systém“ sa začal kaziť. Ak bude Rusko pokračovať v sledovaní euroazijských strategických cieľov, zachová si štatút impéria, lenže imperiálne tradicie je potrebné paralyzovať - varoval Brzezinski. Varoval, no ničomu už zabrániť nemohol.


Putinovské Rusko si začalo rýchlo získavať spojencov. Šanghajská organizácia spolupráce, Colná únia, Euroazijský zväz... To Brzezinskému účinkuje ako kosť v hrdle. Ďalšou takou kosťou sa mu stal kolaps jeho plánov na rozkol Ukrajiny s Ruskom. Plán bol privesť k moci v Kyjeve „oranžových“ (čo sa podarilo len dočasne), dostať Ukrajinu pod kontrolu NATO (krach), blokovať Černomorskú flotilu Ruska (krach), zaviesť vízový režim medzi Ukrajinou a Ruskom (krach). On zasvätil celý svoj život zničeniu ruského obra, no obor ešte žije. A toto je najstrašnejšia nočná mora Brzezinského.


Telefonát jubilantovi. Brzezinski pre Komsomoľskú pravdu: „Milujem Rusko, ale...“

Bývalá šedá eminencia v administratíve prezidenta Jimmiho Cartera, dnes robí poradcu, pozorovateľa a prednášateľa. A k tomu vedie celkom aktívny spoločenský život, je stálym účastníkom každoročného plesu, ktorý organizuje v New Yorku Fond Kosciuzsko združujúci ľudí z Poľska žijúcich v Amerike.


Mnohí veria, že jeho názory vo vzťahu k Rusku sa nezmenili od čias Studenej vojny. Doteraz majú veľký vplyv na myslenie administrácie amerického prezidenta. Či radí priamo aj Barakovi Obamovi, nie je známe. No verejne svoje myšlienky vyjadruje takým spôsobom, že ich skutočný zmysel sa ukáže zrozumiteľným až po uplynutí určitej doby.


Čo si myslí teraz o našej vlasti? Zavolal som jubilantovi: „Blahoželám Vám k narodeninám, pán Brzezinski. Povedzte niekoľko slov pre KP. Aké pocity prechovávate k Rusku?“ On poďakoval za gratuláciu, no vyhovoriac sa na zaneprázdnenosť, povedal, že odpovie elektronickou poštou. A čoskoro prišla krátka správa: „Milujem Rusko tak silno, že chcem, aby Rusko bolo Ruskom.“ Nuž, chápte to ako chcete...

New York. Alexej Osipov


Diabol strednej úrovne


Zvláštny korešpondent KP Daria Aslamova spomína ako robila v roku 2008 so Zbigniewom Brzezinskim rozhovor.

Urobil na mňa dojem ako diabol. Ako prešibaný diabol strednej triedy. Neuveriteľná energia v krehkom, chudom tele. Pichľavá irónia skrytá v kútikoch úzkych stareckých očí a nevysvetliteľný pocit nebezpečenstva. Je vari možné báť sa bezmocného starca? Áno, možno, ak jeho myseľ disponuje takou ničivou silou, v porovnaní s ktorou je atómová bomba len detskou hračkou.


Kedysi som cítila mladícku nenávisť k tomuto človeku, ktorý je ochotný urobiť všetko pre zničenie mojej vlasti, ZSSR. Brzezinski je autor celej ideológie „Boja proti totalite“. Bola to geniálna myšlienka – premeniť zrážku kapitalizmu s komunizmom na boj demokracie s totalitarizmom, čím vyjadril morálnu nadradenosť nad nepriateľom. Finančnému kapitálu potom nič nebránilo v tom, raziť myšlienku „všeobecného bratstva a solidarity“.


Časom moja nenávisť k nemu vyprchala. Dokonca som mu podala ruku so slovami: „Je príjemné potriasť ruku jednému z najvýznamnejších nepriateľov Ruska. Zvlášť, ak je nepriateľ inteligentný.“ pozrel sa na mňa opovržlivým pohľadom. „Je to pravda. Avšak, zlá taktika – zvyšovať množstvo svojich nepriateľov, ako to napríklad robí váš Putin.“


Prišla som k Brzezinskému s jasnou túžbou zistiť, čo by sme nemali robiť. Ako na to? Veľmi jednoducho. Vypýtať od neho radu, kam smeruje Rusko. A urobiť presný opak. Brzezinski okamžite začal hovoriť o federalizácii Ruska: „Rozvoju Ruska bráni mimoriadna centralizácia. Ak by sa v Rusku vytvorila spolupráca republík s centrami na Ďalekom východe, na Sibíri a v Moskve, všetky regióny by sa ocitli v oveľa výhodnejších pozíciách. Ak by USA boli centralizovaným štátom ako Rusko, nikdy by sme nemali Kaliforniu, ani New York.“ „ No USA a Rusko sú štátmi s celkom rozdielnou historickou realitou.“


Povedala som. - „V USA v každom štáte žijú ľudia rôznych národností a dokonca rás. Naopak, Rusko sa skladá z národných republík z ktorých každá môže ašpirovať na samostatnú úlohu. Federalizácia je prvým krokom k rozpadu Ruska.“ „Žiaľbohu, máte tendenciu považovať akúkoľvek kritiku za prejav nepriateľstva“ -povedal môj spolubesedník.


Z Brzezinského bolo cítiť podráždenie už zo samého faktu, že Rusko ako jednotný štát vôbec existuje. Čiže jeho celoživotný cieľ ostáva nesplnený. Áno, ZSSR je mŕtvy, no Rusko žije. To znamená, že ho treba zničiť federalizáciou, rozdrobiť na množstvo rebelujúcich, protestujúcich republík, utopených v krvi. Vtedy môže spokojne zomrieť. No on ešte stále žije. Vyzerá to, akoby sa nechystal nikdy umrieť. Akoby bol nesmrteľný. Ako stelesnenie nesmrteľnej idey vojny.


Naozaj, vojny, studené či horúce, nikdy nekončia.

Preklad z ruštiny: PhDr. Jozef Mižák, Tibor Korečko